Utopický příběh

Zbavme araby konvenčních zbraní a motorových vozidel. Nemít je, v Evropě by dnes nebyli tak rozšíření. Už v perexu odmítám jakékoli nařčení z xenofobie, pokud se nejmenujete Polický nebo Peczinsky.

Jednoho večera, když jsem tak přemítal nad útoky v Bruselu, dospěl jsem k zajímavé myšlence.

  Za výbuchy nemůže islám, ale bomby. Stačí Blízký Východ odzbrojit, tedy sebrat veškerou munici i zbraně, třaskaviny, výbušniny a samozřejmě i motorová vozidla. V tom totiž vězí veśkerý problém. Tedy, pokud by na Východě náhle zmizely veškeré konvenční zbraně, díky tempu pokroku, jakým je tamní kultura v moderní době pověstná, by byl největším vynálezem ve zbrojnictví patrně dalekonosný luk (ten byl ale vynalezen ve Skotsku během 13. století, tzv. long-bow).

 Po pár týdnech znuděného šťourání v zadku se arabští muslimové zvednou, znovu naskočí na koně a pokusí se dobýt Konstantinopol. Když zjistí, že je o více než 500 let předběhli Turci, umlátí se vzájemně klacky. Zbylí se pokusí emigrovat do Saúdské Arábie, kde jim napudrovaný šejk sdělí, že je nemůže přijmout, protože by měli méně peněz pro sebe a nemohou si dovolit naředit kmenové svazky cizinci. Protože je to do Evropy daleko a koně mezitím pošli hladem a žízní, rozhodnou se muslimové vrátit domů a zemědělnit. Přijdou za Izraelity a požádají o pár koz a semen ovocných stromů, aby směli začít hospodařit. Izraelité vyhoví s podmínkou, že arabové kozy neosedlají a nepokusí se s nimi dobýt Jeruzalém. Arabové sic vrčí a skřípou zuby, ale nakonec s podmínkami souhlasí. Izraelité jim za to slíbí přísun vody a obchodní smlouvy, pomohou při zakládání farem. Arabští muslimové budou štěstím bez sebe. Za kozí mléko dostanou peníze a budou v balíku, netuší však, že ani ta voda není zadarmo. ,,Všechno až doposud zařizoval Alláh a teď se musíme snažit my? To je nesprávné, jsme přece vyvolení!" začnou zuřit. ,,To by tak bylo, abychom my vládli nad úrodou a skotem a Alláh nás pak začal trestat," říkají. ,,Alláh stvořil, Alláh vládne." A bude rozhodnuto. 

Sednou si na zadek, pozorujíce kozy, jak se vesele množí a pasou na půdě, kterou jim židé zdarma zavlažili, protože již dva měsíce arabové sekali latinu a nesáhli na klacek, aby někoho zbili. Kozy se dále budou vesele pást. Brzy poté dostanou pomoc od Saúdů, celé dva dolary a stádo krav. Zjistí totiž, že je sionisté nějak málo zásobují a kozí maso se skoro nedá jíst. Tak si milí zemědělní muslimští arabové vybijí veškerý hovězí skot, kozy se stále pasou. Z krav zbydou jen rohy. Úroda vymizí, kozy vše sežerou... Arabové začnou experimentovat s jezením kamení a písku, který na dříve úrodných místech zbyl. Nechápajíce, co se děje, začnou si spílat: ,,Alláh nás trestá za to, že jsme se zapletli se židy a proto nám sebral úrodu!" Kozy začínají hubnout. Arabové se ale stále množí a brzy nebudou mít, co jíst. Kozy totiž přestaly nést mléko. Požádají tedy Saúdy. Ti se ale vymlouvají, že dali, co mohli. Nezbylo by jim na luxusní auta a metamfetamin. Arabové se začnou bouřit. ,,Zavedli jsme si světské zákony, upustili jsme od práva šarí'a, za to nás Alláh trestá, abychom se k právu navrátili!" 

Od té doby přibude zmrzačených arabů, protože šarí'a je neúprosná a trestá zloděje i ty hladové, stětím levé ruky. Utrpení pokračuje a arabové začnou hledat viníky Božího trestu i mezi dětmi. Kozy mezitím pojdou hlady, protože úroda bude vyžrána i s kořeny. Protože přerušili styk se židy a tři měsíce nezapršelo, umírají i stromy. Arabové, loupajíce oschlou kůru přemýšlí, zda se neposunout raději dále, kde teče řeka. Započne rozkol. Jedni řeknou: ,,Když se nad námi Alláh smiluje, vodu dostaneme. A s ní vše, co potřebujeme." Druzí ale opáčí: ,,Když se budeme jen modlit, brzy zemřeme!" ,,Rouhání, rouhání!" křičí další. Tak nakonec jedna část zůstane na místě a začne kopat s nadějí, že najde vodu. Druhá odejde hledat úrodnější půdu. Po dvou dnech cesty dojdou k řece a usadí se. Další si jen lehnou a pomřou hlady, doufajíc, že dojdou do ráje, Alláh je přece miluje. První dál marně kopou. 

Druhá, oddělená tlupa u řeky hospodaří, objeví rybolov, půda je vlahá a protože si nedotáhli kozy, daří se i zemědělství. Tu mák, tu pšenice, támhle ovocné stromy. První tlupa se po vykopání pár litrů vody a obrovských ztrát na životech kvůli právu šarí'a a nedostatku vody rozhodne dojít k oné druhé skupině, doufajíc, że i oni budou zde moci žít. Jenže, lenost je silnější. ,,Alláh stvořil, Alláh vládne. On se postará." Tři čtvrtiny pomřou, čekajíc na Alláhovu starost. Zbylí se na to vykašlou a budou pokračovat v cestě, až své úspěšnější bratry najdou. Ti je rádi přijmou. 

,,Alláh vám přec jen požehnal? Dal vám, co jste chtěli?", ptají se, vidíce mnohou úrodu a vláhu, po které dlouho toužili. 

,,Alláh? Ne, to jsme zde vytvořili vlastníma rukama! Přec, Alláh k nám přestal hovořit, co Mohamed odešel a my si zde vládneme, jehož-li jsme vůli! My si tvoříme vlastní štít, Alláh jen dohlíží!" Příchozí skupina se počne drbat na hlavě. 

,,To je jistě nesmysl. Alláh sic nepromlouvá, ale činí, jak chce a dokáže z písku udělat půdu úrodnou... Ale kdo ví, posvátný Korán jednou říká to, jindy ono..."

Po letech šťastného soužití někde u středomoří si vystaví vlastní modlitebny. Na jednoho boha byla všechna práce nad rychle se množící komunitou přece jen moc. V modlitebnách se tedy objeví zpodobnění božích pomocníků, jeden vládne plodnosti, druhý úrodě, další míru. Alláh, ten nejvyšší vládne obloze. Slunci a Měsíci. Od sousedů získají kozy, ovce, krávy, protože úrody mají stále dost. Díky důmyslnému plánu řízeného množení skotu jim již dobytek nevyžírá traviny. Ustanoví si radu starších, protože dle jejich zvyků znamenají přibývající vrásky a šediny více moudrosti a prozřetelnosti. Ti zajišťují spravedlnost při řešení sporů. Upustí se od kamenování, bičování a zastaralých, drakonických trestů. Ty se udají jen k zločinům nejzávažnějším.

Až do chvíle, kdy se o ně začnou zajímat bohatší islámské státy, vidějící démony i v dětském prdu a stojících si na středověké víře, které v dnešní době nemá stálé místo. Ale to už je jiný příběh.

------------------------------------------

Závěr jsem opatřil trochu růžovým balastem asi nemám rád špatné konce. Dokonce jsem i vynechal arabské kmenové vazby, pravda, z příběhu to vypadá, že jsou to takoví evropané z Arabských zemí. 

Právě kmenová pouta drží nynější tzv. chálífát Islámského státu tam kde je. Spoustu území totiž IS nezískal tím, že by do tamních měst vlítnul s kulomety a se zbraní všechny přinutil k poslušnosti. Kmeny v oněch regionech jim prostě přísahaly loajalitu (tzv. baj'u, přísaha věrnosti), protože mají pocit, že jsou jediným východiskem pro spravedlnost. IS v jejich městech vládne s disciplínou, kterou nikdo neočekával. Smířil rozhádané rodiny, okamžitě trestá zločince a tam, kde se běžně muselo chodit se zbraní po ruce je bezpečno, jako nikdy. Díky tomu má IS nové a nové spící buňky, nové rekruty a nové, loajální vojáky. 

Zvyky a kmenovost je taktéž bariérou, díky které noví běženci nebudou nikdy schopni pochopit naší kulturu. Evropa upustila od zákonů kmenů už před tisíciletím a vyvinula se v sociální vazby mezi národy, vzájemnou spolupráci a respektování hranic druhého národa. Na území Sýrie, Iráku, Libye a dalších existuje několik set kmenů, které fungují na základě zakona rady starších a existuje každý sám za sebe. Loajalitu druhých si vymáhají presentací síly a moci. Zkrátka, kdo má větší klacek v ruce, má poslušnost druhých. Každý kmen trvá na svých zvyklostech a důvěřuje jen tomu, kdo je schopen udržet pořádek v jejich teritoriu. No a teď spousta z nich jede do Evropy. 

Představte si, že máte velké akvárium, ve kterém máte několik druhů ryb. Hejno neonek, živorodek pavích (Paví očka), čichavce a závojnatky, možno i pár roztomilých rybek rodu Corydoras (pancéřníček). Soused vám nakecá,že by bylo fajn sehnat si i nějaké bojovnice pestré, že to vaše akvárium jen obohatí. Chvíli nad tím kroutíte hlavou, protože bojovnice jsou dost agresivní ryby, ale poté, co vám soused řekne, že jste idiot, co nesnáší rozmanitost, přeci jen si je do akvária nasadíte. A během chvíle se nastačíte divit. Agresivně teritoriální bojovnice se nejdříve pustí do všech ostatních ryb a pak se pobijí navzájem. Vám teď zbylo akvárium plné mrtvých ryb a cárů jejich masa a uprostřed toho si poplavává jediná bojovnice, která na vás vyzývavě zírá, ať ji nakrmíte. Řeknete o tom sousedovi, který vás k tomu přesvědčil a ten vám řekne, že to přece nemohl tušit, vždyť rybičky nikdy nechoval.

Vítací politika německé kancléřky je podobným experimentem. Jen v něm nejsou akvarijní rybičky, ale skuteční lidé. Cáry masa již padají, jak jsme se mohli před týdnem přesvědčit v Bruselu, oném hlavním městě EU, kde si onu rozmanitost Štětina nesmírně vychvaluje. Nebo v Paříži v pátek 13. listopadu, kde zemřelo po teroristickém útoku více, než sto lidí. Díky tomu ve Franciiq, Belgii a Německu platí druhý nejvyšší stupeň ohrožení. V Belgii po útocích platil nejvyšší stupeň (stupeň ohrožení 4) ještě necelý týden. S ohromujícím tempem nekonečného náporu imigračních vln a neutuchajícího mylného přesvědčení partnerských zemí, že všichni lidé jsou vlastně stejní, se dočkáme jednoho dne takového ohrožení i u nás. Máme v paměti, že poté, co se vkládala důvěra v Západ, byli jsme zrazeni a ponecháni nacistům napospas. Když jsme důvěřovali partnerům Varšavské smlouvy, zacpalo nám 6.000 tanků a 800 letadel noci 20. srpna 1968 krk. Teď věříme kancléřce Merkelové a jejím věrným pohůnkům, že multikulturalismus je prospěšný a běženci vlatně užiteční.

Probůh, k čemu, když je mezi nimi minimum lidí, ovládajících jiný, než rodný jazyk a minimum více, než základně vzdělaných lidí? Kde jsou ti lékaři, profesoři a fyzici, kterými nás na počátku krize krmili? Vždyť počet takových lze mezi statisícem imigrantů napočítat na prstech jedné ruky. 

Titul lze na Východě sehnat za měsíc. V Egyptě má nějaký titul každý druhý taxikář, který sic umí řídit vozidlo, ale nedopočítá se, kolik je pět plus pět. Stačí k tomu jediná ,,pravá" víra a pár dolarů. 

Marné se vztekat a rozčilovat. Je třeba dále pokračovat v nelibosti a protestu. Politik nakonec pod nátlakem couvne, tedy, pokud si chce stále říkat demokrat. Vox populi, vox Dei (hlas lidu, hlas Boží), má býti zásadou demokratické společnosti. A neděsme se nad lidmi, kteří pokřikují ,,Uprchlíci, vítejte". Roku 38 a 68 se také našli tací, kteří u nás vítali nacisty nebo oslavovali vpád pěti zemí do naší malé vlasti.