Jak jsem se v lese ztratil

Venku zima, že i vrány chodí všude pěšky, tak je snad třeba připomenout trochu léto, které je, kvůli nízkému datumu, stále v nedohlednu. A protože mám požehnaně zážitků z letních cest za houbami, rád bych se s Vámi podělil o další

V jisté době, zejména když jsem začal po lesích trajdat na pěst svou vlastní, se mi nikterak nestávalo, že bych se mezi stromy zamotal tak, abych se zase nevymotal a nenašel cestu zpět vlastními silami.

Nuže, když jsem poprvé vyrazil sám na houbařskou pouť mezi dřevisky, již mi bylo něco po roce třináctém. A protože jsem byl na výpravě v mě dobře známém lese kosteleckém, stačilo jen najít určitý prostor a pak jít a jít a jít, neboť dominantní levá noha mne vždy dovedla na výchozí bod. Někteří houbaři vlastně ani netuší, že chodí v kruhu a tak se po několika hodinách chůze ztratí i v místech, kde začínali s hledáním.

Jenže tato trampota se stala ještě v době, kdy jsem, troufám si říci, byl houbařem velice zdatným a znalým, avšak ještě ne zcela naučeným jít do lesa sám.

Bylo mi něco okolo dvanáctého roku, když jsem vyrazil do lesa se svými dvěmi blízkými příbuznými, tetou Jarkou a strejdou Jardou, kterým jsem se jako malý přiučil říkat jmény - oslovení ,,strejdo" či ,,teto" mi nikdy nešlo tzv. přes jazyk -, a jedním rodinným kamarádem, jménem Patrik. 

O víkendovém ránu, někdy kolem sedmé jsme se oblékli do maskáčů, pobrali košíky, nože, nějakou tu snídani nacpali do úst a vyrazili v našem starém Peugeotu 205 po směru Kostelec u Jihlavy ve chvíli, kdy většina sousedů ještě poloospale vykukovala z oken a svým zíváním div nevystavovala mandle na odiv celému sídlišti. Bylo už plně rozedněno, jen okna se stále mlžila ranním oparem a náš obří, zrzavý kocour Mikeš nás dlouze pronásledoval z balkonu svýma žlutýma očima, než jsme mu zmizeli za dalším panelákem.

Cesta z Jihlavy do Kostelce trvala tehdy cca 10 minut, pokud jste třeba Šílený Max, 15 minut potenciální sebevrah či neohrožený hrdina a 20 minut, máte-li to v makovici úplně v pořádku. Tu cestu by totiž bez úhony nepřežil snad ani tank, pokud jeho řidič nedával setsakramentský pozor, jak jede. Nešlo ani tak o šikovné vyhýbání se výmolům a kráterům na silnici. Šlo spíš o adrenalinovou show, probíhající tímto stylem:

- 1. úsek - Výpadovka na Pelhřimov: Hlavním cílem je nesestřelit žádného z pomatených stopařů, kteří vám byli schopni skočit do cesty, jen abyste jim zastavil a po omluvném ,,sorry, ale tam nejedu," nebo ,,mám v autě plno"  jej nechali skákat pod kola méně obezřetným řidičům.

Mezi úsekem 1. a 2. vás vede celkem přehledná cesta až k tzv. Maškáči, kde se silnice začne vzpínat k hosovskému kopci.

- 2. úsek - ,,Hosák" : Úkolem je předvídat, co vás čeká na vrcholu či těsně za ním. Zpomalený autobus, přebíhající chodec, dva tucty děr nebo kanec, vydavší se na špacír přes silnici. Účelem není vjet do zádi autobusu, donutit chodce, aby vám na kapotě zatančil breakdance, získat bod za každý výmol anebo srazit největšího kance. Účelem je, vlastně bylo, včas zabrzdit a nebo ukázat řidičskou zručnost a - aniž byste hrál o karambol v protisměru - vyhnout se urvané poloose. Pokud jste to ustál beze škod, jel jste cca 200 metrů v klidu, sešupem z kopce.

- 3. úsek - Rozcestí mezi silnicí na Kostelec u Jihlavy a Pelhřimov: Nevyletí z prudké pravotočivé zatáčky od Pelhřimova šílenec, myslíc si, že je na silnici sám a nesmete nás, právě, když zabočíme? Hrálo se vabank, kde nejmenší prohra bylo nabourané auto.

- 4. úsek - Kostelecké serpentýny: Je to vlastně část silnice, kličkující jako had na pomezí chatařské oblasti Dvorce u Jihlavy a okrajem kosteleckého lesa. Hlavním cílem je jediné - Nenechat se zabít a to samé nepřivodit ani jiným. Mnohokrát jsem po letech tuto část sjížděl na kole a je to adrenalin, kdy si sice užíváte ten fofr, jakým směrem na Jihlavu pádíte z kopce, ale v nejvyšším bodě musíte dávat safra bacha, abyste nevyletěli do lesa a nebo se před vámi nevynořilo auto, jedoucí opačným směrem. Ne pro legraci jsou serpentýny a rozcestí olemovány pomníčky těch, kdo zde svou jízdu dotáhli do hořkého konce. Zóna smrti, místo, kde si musíte dávat pozor na to, jak jedete i dnes.

- Poslední, 5. úsek cesty - Prudká zákruta na okraji Kostelce u Jihlavy: Další těžce nebezpečná část silnice, kde by se člověk mohl zabít i na dětské tříkolce. Silnice vede zprudka dolů a náhle prudce zatáčí doleva pod 40° úhlem náklonu mezi oběma stranami vozovky. Ideálnější spíš pro závody sportovních bobů, než jízdu autem. Před pár lety zde jeden motorkář přišel o nohy a nespočet dalších přišlo o víc.

Tak, když jste byli jedni z těch, kdo tyto úseky přežil bez úhony, čekala vás celkem pohodlná cesta poklidnou obcí Kostelec u Jihlavy, připomínající okraj nějakého města. Sem tam pár lidí, bloumajících mezi Masnou, Jednotou a restaurací ,,Na zatáčce", kam jsem ještě jako prtě chodil s tátou po celodenním špacírování po lese na večeři. A protože i my patřili do té skupiny, která zvládla cestu bezpečně, spěli jsme zatáčkou přes pěší zónu na polní cestu, která vede rovnou do lesa.

Nemá cenu popisovat kamenitý a hrbolatý terén, kde si i v klidné chůzi snadno zvrtnete nohu. Dojeli jsme na širší stráň na kraji lesa, poblíž oblíbeného plácku. Hup z červeného peugeota, košík do ruky, zkontrolovat, zda máme nože v kapsách a hurá ve skupince mezi stromy.

Tenkrát byla houbařská žeň úplně na vrcholu a nestalo se, že bychom měli o houby nouze. Kdo byl, jako já, na trápení nohou zvyklý, chodil prostě ve stylu ,,kačer" a sbíral. Kdo byl línější, sedl si v tom podzolu na zadek a stačilo jen natahovati ruce. Jako můj strýc. Byli jsme na našem vytipovaném místě, malušinká teta Jarka šmejdila s berličkami v podrostech, já probíral houby mezi mlázím, Jarda seděl na zemi a sbíral hřiby při tichém varování: ,,Nelezte sem, jinak mi je pošlapete!!"

Jediné pravidlo bylo, že jsme nesměli sbírat houby lupenaté, jako jsou např. žampiony, holubinky, syrovinky, růžovky a další. Nedej Bože, abyste domů dotáhli drobné penízovky, to by vás rodina obvinila z pokusu o vraždu. Snad jediné povolené byly lišky a václavky, ale lišky vrcholí někdy koncem července, václavky začínají po druhé polovině září a my měli teprve druhý srpnový víkend, tudíž nebylo co řešit.

Asi po hodině se Jarka vrátila do auta s konstatováním, že už je unavená a ať nám to moc dlouho netrvá.

,,Hlavně to s tím sbíráním nepřežeňte, kdo se s tím pak má čistit!" křikla na nás, než zabouchla dveře rudého vozu.

,,Nejmíň toho nasbírá, ale vždycky to nejvíc okecá," zabručel Jára.

Tedy jsme zbyli jen tři, já, Jarda a Patrik v rojnici, aby nám snad nějaká ta houba neproklouzla.

Držel jsem se Jardy tuše, že ví kudy kam, Patrik pendloval opodál strom od stromu. Po hodině jsme dospěli k nějaké cestě u které jako celník stál černý, polorozpadlý krmelec. Šouravým krokem jsme vcházeli do hlubšího lesa, kde jsme si konečně oba své košíky nacpali tak vrchovatě, že byť jediná malinká houbička, ať hříbek či babka, způsobila, že se nám celý vrcholek košíku sesul a mohli jsme sbírat znovu tytéž houby, co už jsme jednou sebrali. Bylo už zhruba něco po poledni, když Jára zavelel ku cestě na zpět.

"Už to pomalu není kam dávat, mám toho už plný voči a kyčle mi taky zrovna nejásají radostí. Jdeme nazpátek."

Nojo, nazpátek, to se  snadno řekne, ale kudy? To byla otázka nevyřčená, se stejně nejistou odpovědí. Strejda po deseti minutách vzhlédnul k nebi, podrbal se na zátylku, sejmul svůj ,,kovbojský" klobouk a prohrábnul si vlasy. Kouknul na jednu stranu, kouknul na druhou, znovu tvář k nebi, pak se podíval na mě... ,,Ty vypadáš ještě v pohodě, jenže zatím nevíš, že já se ztratil."

,,Hm, tak to je bezva, já taky nevím, kde jsme."

,,No skvělý, ale já myslím, že vím kde jsme."

,,Jo a kde?" ptal jsem se s nadějí v hlase.

,,V prdeli, Plho, v prdeli. No nic, půjdeme rovně tudy, nějak se z toho vymotáme," mávl rukou vytýčeným směrem a vydali jsme se vstříc nejasným chvílím bloudění. 

Po několika minutách jsme narazili na kamenitou cestu, která se táhla kdoví odkud, kdoví kam.

,,Myslím, že když půjdeme tady po té cestě, ta nás snad dovede k autu, támhle se to stáčí nahoru a my šli celou dobu dolů, takže logicky bychom tam měli dokráčet," budil snad sám v sobě naději o nalezení sebe sama.

Nuže, nějaké auto jsme našli, vlastně hned několik, neboť jsme se vyloupli u nějaké silnice.

,,No nic, tak asi jdeme zpátky, každá cesta přeci vede do Říma," řekl jsem mu poté, co jsem viděl jeho už znatelně vyděšený obličej. Po pravdě mě také nebylo do zpěvu, ale chtěl jsem ho trochu povzbudit známým rčením.

,,Ale já nechci do Říma, blbečku, já chci do auta a domů!!!" steskl si Jarda.

Tak jsme vyrazili na zpět, vykládali si cestou o formulích (F1), hokeji a o holkách, co mne tou dobou začaly dost silně zajímat, o tom, co jsme dělali v pátek ve škole, jak on se učil řídit v mém tehdejším věku, jak zvládal opravit každé auto už v patnácti a tak dále, jen abychom zahnali takovou tu úzkost z nejistoty. Po nějaké době jsme se ocitli poblíž krmelce, který jemu byl silně povědomý, mě však ani trochu.

,,Tady to znám," zajásal, ,,okolo toho krmelce jsme šli, musíme tudy nahoru!!!" Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že je to nejspíš úplně jiný, méně rozpadlý, ale naděje je naděje a on si ji nenechal a nechtěl nechat vymluvit. Tonoucí se stébla chytá, vytanulo mi na mysl přísloví, jež často říkávala moje prabábí Čápová.

Takže jsme šli nahoru, jak jemu naděje velela a já za ním. Už jsem ani nezkoušel dál sbírat houby, mimo koše už jsem měl beztak i plné kapsy a dokonce i v kšiltovce a každém záhybu, jež mi moje mikina poskytovala. Jaká sláva to byla, když jsme v dálce uviděli chlapíka, co u nedaleké mýtiny hleděl do dálky. Ihned jsme za ním vyrazili s nadějí, že bude vědět, kudy kam, že nás jistě nasměruje správně k našemu Peugeotu a my už konečně nebudeme ztraceni. A když jsme k němu konečně oba došli, bylo nám jasné, že je něco špatně. Ani jsme nestačili vychrlit otázku ,,neviděl jste někde červené auto?" a on už na nás pohlížel stejně zoufale, jako my na něj. Prošedivělý, vysoký muž s kostěnými brýlemi, výraznou bradou a poměrně menším nosem se jen plácnul do zpoceného čela a řekl: ,,Hoši, ptáte se mne zbytečně, já se taky ztratil."

,,Tak to je hezký, už jsme tři," povzdechl si Jarda.

,,Vlastně čtyři," dodal jsem. ,,Patrik je taky někde pryč."

,,No to snad... To už si z nás snad sám Bůh dělá srandu, ty vole."

,,Kluci, nezoufejte, támhle někde je Cerekev a támhle na druhé straně tím pádem musí být Cejle, to je jasný."

,,Ale my potřebujeme směrem na Kostelec," řekl jsem tomu muži.

,,Tak to nevím, já jdu od Třeště. Já vím, že je za Kostelcem, před Telčí, ale nějak se ne a ne najít."

Domluvili jsme se na společném směru a vyslyšeli si vyprávění toho pána, kde pracuje, odkud pochází a snad nám říkal i své jméno, nejsem si jistý, však je to už dobrých 16 let nazpátek, možná i více. Po nějaké chvíli zrychlené chůze a následném protloukání se mezi nízkými smrčky jsme konečně narazili na bahnitou cestu, která též vedla směrem do kopce, avšak my si nemohli vzpomenout, zda už jsme ji někde viděli. Spása přišla v podobě slečny, která nám šla naproti se dvěma dogami. ,,Zdravím," pozdravil Jarda, ,,neviděla jste po cestě nějaké červené auto? My se ztratili a potřebujeme k němu."

Slečna se jen usmála, psi proběhli kolem nás a ona nás zachránila. ,,No jasně, jděte tady po té cestě nahoru a je hned za tou zatáčkou na takové mýtince."

,,Óóó sláva, moc děkujeme!!! My tu chodíme sem a tam a furt se ne a ne najít. Díky!!!" Oddechl si Jarda. Prošedivělý pán šel s námi spěje k našemu hledanému cíli a na nabízenou otázku, zda nechce někam svézt jen skromně odpověděl, že tu cestu poznává a konečně ví, kudy jít. ,,Jen se budu držet žluté turistické značky. ,,Říkáte, že tam dole je Kostelec? Tak to já musím opačně," naznačil posunkem hlavy svou cestu a vyšel. 

,,No a teď zjistit, kde je Patrik. Že já blbec musel nechat mobil v autě. Jdeme!"

Po pár minutách jsme své auto našli, tetka Jarka nacpaná vepředu otáčela hlavou na všechny strany, jako sova a vykulenýma očima sledovala, kde se kdo mihne. Když nás postřehla, z očí jí sršely blesky a já měl dojem, že jestli dojdeme až k ní, uškrtí nás svýma rukama s dlouhými, kostnatými prsty.

,,No to je dost, kde jste? Celou dobu na vás čekám a vy nikde? Kde máte Patrika a co mám jako dělat s těma houbama???" lamentovala.

,,My se trochu ztratili, promiň," kál se Jára.

,,Trochu??? Tomu ty říkáš trochu? 5 hodin tady sedím jak blbá a ty řekneš trochu ztratil? Já už s váma nikam nejedu!!!"

,,A to nemáme Patrika. Zmizel ještě než jsme my nevěděli, kde jsme."

,,Tak mu zavolej."

,,On nemá telefon."

,,Tak skvěle, ty si necháš mobil v autě, on laskavě žádnej nemá, je to furt a furt lepší."

Jára se tak na mě zahleděl a povídal: ,,Moc nečum, já jeho bábě kondolovat nepůjdu."

Tak jsme těžké minuty vyčkávali a pro zkrácení dlouhých chvil probírali a čistili ta kvanta hub, která jsme si z lesa donesli. Vyšťourat slimáky, zbavit se jehličí, očistit nožíkem od jiného bince, jež na houbách stačil ulpět, vybrat červivé - ať už mírně, či takové, že sebou tím množstvím červů zmítaly - a i ty, které byly absolutně rozmačkané. Těm červy prožraným a hlavně těm rozmačkaným  se nikdo nevyhne, zvláště má - li svůj koš plný, ba přeplněný. Pokud si je nějaký blázen nese v tašce, najde jich ještě více. Vytříděné, nepoužitelné houby jsme nechávali v lesním podrostu, však nějaký ten humus je třeba, z čeho by pak stromy mohly růst, že ano. Asi po půl hodině titěrné práce jsme se dočkali. Vševidoucí Jarka si jako první všimla postavy, co k nám mířila právě z té strany, kam se vydal náš krátkodobý společník při bloumání neznámými lesními cestami. Patrik se konečně našel!

,,Tak, teď už můžeme domů. Mám hlad a vás nechci celej den vidět!"

,,No hurá, už jsem měl před očima policajty se psy, vrtulníky a takový, nakonec, jak tě oklovávají havrani. Kde jsi byl?" ptal se Jára.

,,Já šel jen nahoru a pak cestou po turistických značkách zpátky," chlubil se Patrik.

Beztak si vymýšlel, stejně, jako my jemu, nechtěl přiznat, že zabloudil. Kdo ví, zda někoho také potkal. Třeba toho samého, co my a on mu pomohl stejně jako nám ona slečna s velkými psy. Na tom tehdy již nesešlo a my se milerádi vraceli stejnou cestou domů. Sláva, už jsme z té nejistoty, kdy a jestli vyvázneme, byli konečně pryč. Teď už jen radost a uvolnění, čištění nechat na tetce s bábí Vlasákovou, sami se jít nějak odreagovat.

Vzpomínám si, jak jsem si tehdá o pár hodin později sednul na střechu kotelny naproti naše baráku, hleděl do dáli a přemýšlel, co by bylo, kdybychom se shodou okolností a dvou lidí nedostali zpět. Superman neexistuje a Bůh vám do ruky osobně nepodá mapu. Je třeba jednat na vlastní pěst a nečekat, až vás někdo sám najde a podá ruku. Ať již v lese skutečném nebo v lese jménem život. Hůře se hledá cesta ven, když jste na to sami, o něco lépe, když jste na to dva. Pokud jen stojíte na místě a bezradně civíte po okolí, zjistíte, že jste stále jen v lese. Lidé jsou jako stromy, lhostejní, němí. Táhnou se každý sám nahoru, než padnou a během toho si něco ve větru šumí.

Stalo se tak, že od té doby jsme tu samou část lesa už nikdy nenavštívili společně. Možná špatná zkušenost, třebas neochota vydat se tam z jiného důvodu. Jiné auto, jiná místa, kde se dá sbírat, možná něco jiného. Po letech, kdy jsem byl se svými vlastními schopnostmi do jista seznámen, jsem se tam vydal sám, pěší chůzí z Jihlavy až na onu mýtinu, kde jsme s autem stavěli. Rád chodím pěšky, protáhnu nohy a pročistím hlavu od těžkých myšlenek, málokdo dnes chápe to kouzlo dlouhé chůze o samotě, bez sluchátek, kdy si můžete vše vyříkat sami se sebou a pokud jste věřící, s Bohem. Ale o tom jiná. Vyrazil jsem na to místo již sebejistý, že po zhruba třech hodinách pomalé chůze se vrátím na místo, kde už jsem byl. Nalezl jsem všechna místa, kudy jsem se strejdou prošel, našel koš hub, zahlédl spousty zvířat a ani jednoho člověka. Procházel jsem zahloubán sám do vlastních myšlenek a zjistil, že vědět tehdy, co teď, stačilo zhruba v půli té cesty, která nás vyvedla kamsi k silnici, vyjít jen o necelý kilometr výš a vyloupli bychom se autu přímo před čumákem. A to je tak, když člověk zpanikaří. Ztratí se, i když je cíli téměř na dosah.