Přestupoval jsem v Brně...

Snad si tímto lid z Brna nepoštvu proti sobě a oni mi nebudou s loučemi a vidlemi pochodovat pod oknem a požadovat mou okamžitou smrt. Ale já to prostě musel popsat, jak to bylo. :)

Je už mým dlouhodobým zvykem často se toulat po našem českém kousku světa širého sem a tam, různě se přesouvat, ujít s batohem na zádech třeba 30 kilometrů a sem tam nocovat pod širákem, vybaven jen plachtou, spacákem, karimatkou, nožem a asi stoletou pánví TRUDI.

Jenže čas od času, když se potřebuji třeba z Prahy dostat na druhý konec republiky, potřebuji se přemístit rychleji a po svých se za den člověk jen tak nepřesune o nějakých těch 200 km dále, pokud tedy není kapitán lodi Enterprise, Jack O'Neill nebo Albus Brumbál. Takže je třeba využít služby dopravců.

Jednoho dne jsme se s mým kamarádem Honzou domluvili, že strávíme několik dní v krásném prostředí nedaleko Pradědy a Velkého Dědy (pro hnidopichy: píši to nesprávně úmyslně) v nádherné obci jménem Loučná nad Desnou. Jelikož Honza už tam byl, bylo na mně se tam nějak dostat. Nejdřív jsem si řekl, že vyrazím o pár dní dříve, budu spát pod širákem a vyjedu z toho místa, kde se o pár dní později vyloupnu. Inu, popadl jsem vše potřebné, nazul své bytelné boty, ujistil se, že mám vše včetně své svítilny, nasadil svůj kožený klobouk na hlavu, zamával svému prázdnému bytu a vyrazil na cestu. 

Ještě téhož dne večer, kdy už padala tma, jsem dorazil do obce Černé Voděrady. Protože jsem byl ještě trochu uťapkaný z předchozí týdenní výpravy po Liberecku, kterou jsem zakončil poutí v hustém dešti Sloup v Čechách - Krompach, odkud jsem zdolal horu Hvozd a odtud se vydal přes Petrovice do Jablonné v Podještědí, rozhodl jsem se vyhledat nejbližší hospodu, dát si něco k pití, pak si najít nejlepší flek a tam přespat. Jak jsem si naplánoval, tak jsem udělal a ustlal si nakonec za místním vypuštěným koupalištěm. 

V 5 ráno před úsvitem  jsem se opět sbalil a vyrazil na cestu. Nečekaně se mi chodilo velmi obtížně, protože mi na dvou prstech u pravé nohy naskákaly puchýře jako pingpongové míčky a proti bolesti příliš nepomohlo ani propíchnutí a obalení tejpovací páskou. Byl jsem tím celkem pohoršen, neboť mi tento fígl vždy fungoval a najednou se toho ne a ne zbavit. Nicméně jsem byl odhodlán a tak jsem si řekl, že dojdu alespoň do města Sázava a tam se rozhodnu, jestli ještě pokračovat. No, protože mě kromě nohy trápila únava kvůli nedostatku spánku (zkrátka jsem v noci usnul asi na půl hodiny a jinak nic), rozhodl jsem se, že dál dojedu vlakem do Ledče nad Sázavou, pár dní pobudu na své chatě nedaleko a pak prostě vyrazím dál. Při čekání na vlak, který měl dorazit za 3 hodiny jsem alespoň trochu dohnal spánkový deficit a zdravě si zdřímnul na lavičce s hlavou opřenou o svůj batoh.

A tak jsem o tři dny později s novou energií v těle dorazil po svých do Humpolce, odtud dojel Autobusem do své rodné Jihlavy, kde jsem však byl s hodinovým zpožděním a tak jsem zmeškal návazný spoj do Brna, kde jsem měl přestupovat do autobusu na Olomouc. Nakonec jsem tedy po chvíli hledání alternativ zvolil vlak, který mě měl odvézt též do Brna a ještě jsem měl v moravské metropoli necelou hodinu k dobru.  Nikdy jsem si o Brnu či jeho občanech nemyslel vskutku nic špatného, ale tohle byl tedy zážitek, na který snad do smrti nezapomenu.

Po bezmála půl druhé hodiny vlakem jsem zaznamenal ve vagonu zvláštní změnu. Uvnitř začaly po předchozí zastávce znít divné věty jako: "Pojedem domů šalinóóó," nebo: "Horní Heršpicééé jsou tím nefajnovějším placem v Brně," případně slova jako: "jóóó" a "super spešl." 

Dívám se z okna a modlím se, ať můžu vystoupit a ptám se sám sebe, kdy už tam asi budu. Vlak projíždí nějakou vesnicí, všude jsou pole, sem tam nějaký dům. Po chvíli mě zarazí cedule "Brno hl. n."No ty bláho, tohle je Brno? Za těch 20 let, co jsem nebyl na zdejším nádraží bych čekal nějakou změnu k lepšímu.Po chvíli čekání jsem vystoupil z vlaku a vydal se hledat, kudy odsud pryč.Nemůžu najít východ. Po chvílích bloumání, hledání a myšlenkových úvah, proč se asi policejní stanice skrývá nenápadně v chodbičce páchnoucí močí jsem jen nerad vytáhnul telefon a zeptal se aplikace Mapy.cz, kudy k hotelu GRAND.

Nestačil jsem zírat.Východ byl přesně to místo, kterému jsem se asi dvakrát vyhnul v obavách o život.Koukám na tu temnou díru v zemi a hledám marně slova z jednoho rumunského opatství, zřejmě vymyšlená scénáristy: "ZDE KONČÍ BŮH."Jelikož jsem na žádný takový text však nenarazil, tak jsem se trochu nejistými kroky vydal po schodech dolů.Když jsem sestoupil pod nejnižší schod, čekalo mě další překvapení. Tady mají tržiště normálně schované v podzemí! Snažil jsem se najít cestu ven, zatímco na mě ze všech stran pomrkávaly zaručeně pravé boty značky Adidas a trika, co by byla velká i Věře Bílé, která by se do nich vešla i s forbesem, či naopak tak malá, že bych si je sotva navlékl jako rukáv. Vietnamština tu zněla s tak železnou pravidelností jako vyhrožování jadernou bombou od ruského ministra.

Po krátkém propadu k zoufalství jsem konečně spatřil cestu nahoru. Hned jsem si všimnul nástupiště, na kterém jsem měl přestupovat. Hotel jsem sice nepoznal, ale viděl jsem homeless hotel.  Tři podivně vyhlížející osoby v pravidelných rozestupech ležely podél chodníku na trávě a spaly, zjevně posilněné pitím neznámého původu, nejisté kvality, ale zato s očekávanými účinky. Všichni byli spolehlivě tuzí jak sušené hovězí. Chvíli jsem podupával u zastávek a sledoval zmateně pobíhající hloučky lidí zatěžkaných batohy a děvčata v minisukních, odvážně chodících bez podprsenek, jen v průsvitných tričkách.Měl jsem ještě přes 30 minut času, rozhodl jsem se sehnat si něco drobného k jídlu.Přešel jsem tedy silnici, minul černocha, který mi chtěl buď nabídnout kolo nebo mi nabízel, že mě na něm sveze (úplně jsem ho nepochopil), a šel směrem, který mi cedule ukazovala ke KFC.

 Místo KFC jsem našel "originální orientální bistro," ve kterém vám pravý řecký gyros naservíruje nefalšovaný Vietnamec.Celkem příjemné ceny, tak jsem zariskoval a objednal si kuřecí stripsy s hranolkami. Během čekání se mi na záda nalepila vyzáblá holčina páchnoucí jako tabáková plantáž v době sklizně a urputně hledíc na dnešní nabídku mi velmi něžně otlapkávala zadek skrze prázdné zadní kapsy.Nechápu, proč tabatěrka tak rychle uskočila, když jsem se k ní natočil a zašeptal: "Ještě..."Vietnamec mi krátce na to předával objednávku, zašvitořil něco, co znělo jako "tatánku" a načepoval mi na hranolky podivnou bílou tekutinu.Poděkoval jsem a šel zpět k hotelu GRAND, zatímco jsem pečlivě studoval obsah krabičky s tím, co by někdo mohl považovat za jídlo.Minul jsem spící mrtvoly a ochutnal hranolky...A vida, chutnaly jako hranolky, které někdo ufritoval během prvních Velikonoc během COVIDu, zamrazil a teď je znovu probudil k životu olejovou lázní.

To stripsy vypadaly, že těstíčko pamatuje dovoz prvních mrazniček do Vietnamu a kuře bylo pravděpodobně zabito posledním americkým vojákem na vietnamském území. I když jsem měl hlad, rozhodl jsem se ten zločin proti lidskosti a proti gastronomii hodit nemilosrdně do koše. Najít koš znamenalo znovu dvakrát obejít dýchající hromádky kostí, špíny a oděvů, které se mezitím záhadně rozmnožily na 6 kusů.Tak jsem se vydal hledat patřičnou zastávku. Několik osob dosud tápajících si všimlo mého sebejistého kroku a kráčeli za mnou s tichou nadějí, že vím kam jdu a co hledám. Probíjel jsem se hloučky lidí čekajících u jiných autobusů a brzy ji skutečně našel. Autobus, který mi skrze ceduli hlásil, že mě sveze tam, kam chci už tam stál, naproti veřejným toaletám, z jejichž útrob vycházel hlas něčeho, co znělo jako cosi kříženého mezi hysterickým nadáváním a zaklínadly staré cikánské vědmy, věštící v tranzu.

Krátce poté, co lamentování ustalo, rozhodl se některý řidič kohosi popohánět hodně dlouhým troubením.Vykoukl jsem zpoza vozu a koukám, že si nějaký výtečník zaparkoval svou černou Audi přímo před čumák autobusu, který tak nemohl vyjet.Jedno dlouhé zatroubení... A nic...Druhé zatroubení, pak třetí a čtvrté.Po pátém se k autu pomalým krokem začala šourat obézní napodobenina lidské bytosti a vedle ní na podpatkách drobná blondýna. Takhle nějak se poznávali bohatí muži i na plážích, každý má svou zlatokopku blízko u sebe. Žádná omluva, na autobusáka se ani nepodíval.

Nástup na spoj byl vítaným vysvobozením. Snad už nikdy. Už nikdy víc.  

*Jelikož mně facebook zablokoval profil na 30 dní kvůli ironicky míněnému komentáři, jsou mé možnosti šíření dosti omezené. Takže pokud se Vám článek líbil, požádal bych Vás o laskavost, abyste můj článek sdíleli mezi své známé, jednak mi to zvýší dosah a jednak mi uděláte radost, děkuji. ¦