Krize identity

Evropa se zmítá v následcích sektářské války v Iráku a Sýrii. Namísto řešení se potíže dál rozpitvávají, než aby se cokoli učinilo. Evropě je předhazováno, že se nemá čemu bránit. Má. Ale otázka je: Máme se ještě proč bránit?

Kancléřka Angela Merkelová udělala svým vstřícným přístupem k uprchlíkům v Evropě opravdovou paseku. Německo už opatrně přiznává, že živit všechny migranty začíná být nad jeho síly.

Norsko už se krom ,,zabavování" dětí zabývá, které migranty deportovat ze země a které poslat buď do Švédska nebo ještě lépe expres do Rakouska. Rakousko se je potajmu snaží šoupnout do Německa.

Švédi už neví, kam migranty ubytovat, neboť ať jim Švédské království vyjde vstříc jakkoli, vše je špatně. Někde je pro ně buď hrozná zima, jinde málo místa, všude prý špatné jídlo. Samé naříkání, lamentování, brblání na vše, žádný vděk. Člověk by čekal, že budou rádi za bezpečí, místo, kde by po útěku hlavu složili, aniž by jim ji složil někdo jiný mačetou, teplé jídlo, které se nesnaží zdrhnout z talíře, když se jej pokouší sníst a opravdové oblečení a obuv, namísto roztrhaných, špinavých hadrů a prošoupaných kecek, které měli kdo ví, kolik týdnů na sobě. Německo si neustále mele svou v očekávání, že přijdou oni vysnění lékaři, chirurgové, fyzici, profesoři nebo jen lékárníci a další imaginární vzdělanci, kterých však vždy bylo v těchto oblastech jako šafránu. Právě z toho důvodu zaznamenávají úřady mezi důvody azylu dostudování, nejlépe vysoké školy se zaměřením na medicínu. Netvrdím, že by tam (ať už Sýrii, Iráku nebo Severní Africe) žádní učení lidé neexistovali, ale většina z těch, kteří měli ambice, již před lety ze zemí středovýchodu odešli studovat do USA nebo do Evropy. Dříve, než začal ten ,,mazec" kolem sektářské války, které má na svědomí, jak Amerika, tak Írán, Saúdská Arábie (která mimochodem předsedá radě pro lidská práva OSN), Sýrie Bašára

Asada i post-baasistická Málikího vláda v Iráku. 

Díky střetu zájmů těchto zemí dnes s napětím sledujeme eskalující násilí a boje v zemích posledních dvou jmenovaných. Díky tomu je Evropa rozkmotřená v otázce, jak čelit nekonečným zástupům běženců. A oni vzdělaní syřané a iráčané stále nikde - nebo přesněji - skrývají se dle průzkumů až 4 mezi stem tisíců. I Obama loni tvrdil, že se USA snažila cvičit syrské lékaře, lékárníky, učitele a farmáře proti Asadově režimu. Omyl Bílého domu odhalila syrská (empirická) lidskoprávní organizace, která po obsáhlých průzkumech zjistila, že ve skutečnosti je až 67% mužské populace v Sýrii bývalými vojáky nebo lidmi, majícími základní výcvik. 10% mužů bylo dříve vojáky v Hussainově gardě. Ten nepatrný zbytek jsou oni vzdělanci a farmáři. Více informací lze ostatně najít v průzkumech a publikacích New York Times, včetně nového bestselleru Islámský Stát.

Tudíž, jak už jsem řekl, dnes řešíme důsledky situace, vzniklé ve vládním vakuu po svržení Saddáma Husseina a vysíláním ši'ítských teroristických frakcí ze Sýrie a Íránu a sunnitských z Pákistánu, Palestiny a největšího distributora islámského terorismu, Saúdské Arábie. Ta ostatně financovala i ben Ladena, díky jeho vazbám na tamní vysoké kruhy.

Evropa, ale i USA má teď významný problém. Může doufat, že se přes migrační krizi nějak přenese. Může doufat, že se jí podaří roztřídit migranty na dobré a zlé. Pokud ano, co potom? 

Jestliže se podaří nějakým zázrakem bez velké újmy zvládnout migrační krizi, je třeba zničit Islámský Stát. Žel Evropa nemá fakticky dost prostředků, aby zvládla přímý boj, pokud odmítne spolupracovat s Rusy, neboť v některých státech armáda prakticky neexistuje a v dalších, včetně našeho trpí armáda nedostatkem financí i vojáků. Oproti nim stojí nejen Islámský Stát, ale řada dalších frakcí, které složily baj'u (přísaha věrnosti) IS a obsahují deseti i statisíce mužů, kteří po celá léta nežijí ničím jiným, než bojem. Jestliže se ale podaří skoncovat s IS, to nejhorší neskončí, ale přenese se k nám. Členové IS nejsou tak hloupí, jak si tady v Evropě často myslíme. 

Po definitivní porážce poputují právě do Evropy za svými spolubojovníky, které k nám už loni vyslali, převlečení za ony vzdělané persóny, jaké evropské právonosné orgány tak marně očekávají. A za desetiletí nebo dvě se ocitneme v další sunnitsko - ši'ítské válce, kde nebudou oběťmi jen lidé z obou táborů, ale i my. Pak pro nás budou již uskutečněné teroristické útoky ve Francii nebo Dánsku jen pozdě odhalené příznaky. Budeme se muset bát a ano, pokud se nic nestane budeme si na to muset i zvyknout. Život ve strachu a obav z bezpečnosti nás i našich dětí, když je svěříme škole, kde je málo muslimů, či žádní. Takové školy budou totiž nejvíce ohroženy náboženskými čistkami.

Kdykoli dříve Evropa zastavila tyto problémy doslova mávnutím ruky. Tehdy jsme však měli své jasně vyhraněné hodnoty, které jsme uměli chránit a svůj národ, za který jsme se nebáli bojovat. Jenže, své hodnoty jsme ztratili tím, že jsme se začali rozdělovat na ateisty a věřící, vyměnili je za plytké fráze a podvolili se marxistickým plevám, které na Evropských školách učí studenty nenávisti k vlasti. Dokud je neodstraníme a nevynutíme si změnu neustálým, sílícím tlakem (nenásilným) na vládu, zbydou nám jen slova, kterými však svým dětem jen připravíme zmar. Učme je i sebe věřit. Když už ne v Boha, tak alespoň v základy, jaké tu stály celých 1.000 let. Dnes totiž je Evropa v krizi identity a nutně potřebuje, abychom se nedělili na křesťany a nekřesťany, židy a nežidy, věřící a nevěřící, nýbrž na civilizaci, která se nebojí bojovat jeden za druhého.

Nedovolme, aby toto byl konec, ale nový počátek Evropské civilizace a nevyplnil se scénář třebas Luďka Frýborta, Pod znamením půlměsíce.